Jdi na obsah Jdi na menu
 


Regrese Sára

15. 8. 2014

Se souhlasem klientky zde uvádím podrobný popis regresního sezení.

Kontaktovala mě klientka (říkejme jí Sára), že je pravděpodobně těhotná a že se cítí hodně divně, psychicky tak rozhozeně, že neví, jak se k celé situaci postavit. Dítě chce, ale…Prosila o výklad. Koukly jsme do karet, těhotenství se tam ukázalo, dále pak informace, že s příchodem dítěte se jim (matka+dítě) otevřela společná karma a že tímto společným setkáním si mají odčinit něco, co nezvládli v minulosti. Téma se týká, vnitřní síly stát si za svým přesvědčením a umět ho prosadit a žít i přes tlak okolí. Výklad Sáru moc neuklidnil, stále si s tím nevěděla rady. Karty ještě naznačili, že je potřeba se zorientovat v této otázce cca do týdne, aby se duše dítěte dle toho mohla zorientovat, zda zůstane nebo odejde. Doporučila jsem tedy Sáře, že by bylo vhodné jít do regrese a zpracovat jejich společný minulý život, kde své učení nezvládli. Tím se jí uleví a bude se moci lépe zorientovat a rozhodnout v aktuální situaci. Sára souhlasila a tak druhý den jsme šli do regrese.

Vyzvala jsem Sáru, ať jde do události, kde mají s dítětem učení, stát si za svým. Sára určuje datum, rok 1810 a je to okamžik její svatby.

Prvním průchodem události zjišťuje následující:“Vdávám se, beru si člověka, se kterým se máme rádi a všechno je takové pěkné. On je z bohatší rodiny, já jsem z chudší rodiny. Jsme spolu, mám pocit, že jsem těhotná, o dítě přicházím, manžel se s tím nemůže vyrovnat a pije a pak mě mlátí a obviňuje, že za to můžu já. Pak to končí tak, že umírám. Nenacházím sílu od něho odejít, celkově, mě to psychicky vyčerpává, že umírám.“

Druhý průchod, kde již dochází k rozšiřování původně zúženého vědomí, ukazuje nový pohled na celý život. (vyzívám Sáru, aby si našla dřívější počátek události):tu svatbu chce strašně moje matka, nemáme peníze, mě chvíli trvá, než se zamiluju, ale mám ho ráda a pak přichází svatba /jak to prožíváš/ velkolepá, pocit, že to je podvod, že ho mám ráda, ale není to, co bych chtěla. Po svatbě je to normální, čekám dítě /jak to vnímáš/.tak to asi chodí, po svatbě máš dítě /jak ty to prožíváš, to těhotenství/ přijde mi, že nemám vazbu, nejsem v tom položená, jak bych měla, beru to neutrálně. /dál/o to dítě přicházím, v 7 měsíci, samovolně, není zjevná příčina /jak to vnímáš/ ten potrat? /ano/ částečně jako úlevu a částečně jako selhání. /dál/ je mi to i líto a spíš mám pocit úlevy. Přijde mi, že strašně žiji ve lži, manžel začíná pít alkohol a začíná mě obviňovat z toho, že jsem dítě nechtěla, že je to moje vina a mě už pak týrání zapříčiňuje, že umírám. /jak je to po smrti/jsem sama, utápím se v sebelítosti a je konec. /kdy se to pak mění/nikde to nevidím. Možná si ten pocit stále nesu."

Třetí průchod odhaluje další detaily: jsem s matkou doma a řešíme, že nemáme peníze, vymýšlí plán, že se vdám za někoho bohatého, tím se zachráníme /kde je tvůj otec/ ten dávno zemřel. /dál/ matka mě přesvědčuje a já s tím souhlasím, chci nás zachránit, dám na její nápad, že je to jediné řešení, vymýšlí i koho si vezmu a jak to mám udělat, aby se mnou chtěl být a nevěděl o tom. S tím mužem se setkávám a je to rychlé, jsme spolu krátce a on mě žádá o ruku. /pocity/ čekám pocit vítězství, že jsem dokázala to, co jsem měla, ale zároveň tam mám pocit zrady sama sebe, že jsem k něčemu takovému přistoupila. Mám špatné svědomí a přijde mi, že tam je každodenní nátlak matky, že to je takto ok, že to dělají všichni a že nás tím zachráním před smrtí hlady. Máme svatbu, je celá taková faleš, hrozný, obě zatajujeme, že nic nemáme, patřili jsme do vyšší vrstvy, po smrti otce je vše pryč, svatba taková, že se předstírá, že jsme v pohodě, že tam patříme, i když už to není pravda. Z toho divadla je mi na zvracení, vím, že to tak není, že to není pravda /kde po těle/ celou dobu mě svědí kolena/dál/ po svatbě jsem těhotná, zjišťuji to / první pocity/ že se to nemělo stát /proč/ protože to je jenom potvrzení celé frašky, je to taková výčitka, když se narodí, bude stále před očima. Celou dobu předstírám, že se strašně těším, že je to super, v momentech, když už nemůžu, matka přijde a rozmluví vše, že to dohrajeme. Uvnitř vím, že to je celé špatné. V sedmém měsíci potrácím. /vrat se před potrat, co se tam děje/ jsem sama v pokoji, v obrovském domě, se služebnictvem. Přemýšlím a vybavují se mi všechny chvíle a pocity, od rozhovoru s matkou o plánu, přes všechny události, přes nucený sex, ten je strašný. DÍTĚ JE ZHMOTNĚNÁ VÝČITKA, PŘIPOMÍNKA TADY TOHO. Vzpomínám na otce, hodně morálně byl založený, měl dobré hodnoty a ty mi dal do života a já vím, že to je proti těmto hodnotám. Zároveň nechci zklamat matku, která to vnímá tak, že se do teď starala o mě a teď já. Že toto je má morální povinnost. Cítím tento rozpor, zhmotňuje se to v tom dítěti, který ve mně roste. Začínám přemýšlet nad tím, že by bylo lepší, kdyby se nenarodil. Pak během pár hodin nebo dnů, bolesti /kde ty bolesti/  v břiše /popiš/je to jak stahy v podbřišku a trvá to nějakou dobu, snažím se to nikomu neříkat, až za mnou někdo přijde a vidí mě tam. Volají porodní bábu, dítě se rodí mrtvý / pocity/ vím, že jsem ho zabila /kde to cítíš/ (brečí)cítím v tom propojení, pupeční šňůra, kterou jsme spojeni, nějakou dobu to trvá, celý proces, než porodím, několik hodin, celou dobu ležím a vím, že jsem ho zabila, jsem stále s ním spojená. /dál/pak se z toho zotavuju, snažím se toto nepřipouštět, přichází matka, říká, že to nesmím pokazit, že musím hned otěhotnět, tlačí na mě /pocity/ ,že jsem ztratila vůli reagovat, jen na vše kývám a že mě přijde, že to tam vzdávám. /dál/ manžel vidí, co se děje, mám pocit, že reaguju jen jak stroj. Matka do mě hustí, jak konat, aby to vypadalo, že vše ok. On tuší, ale nechce si to přiznat. Začíná pít, pak zapomíná na ty věci, a začíná mě napadat, spíš psychicky, ptá se mě dokola, jak to je, ať řeknu pravdu /jak se u toho cítíš/ vůbec nijak, jsem prázdná. Sklouzla jsem do totální apatie, všem odpovídám to, co chtějí slyšet, nemám své emoce. Takto to trvá nějakou dobu, ne moc dlouho, pár měsíců. Pak umírám sama v posteli. V tom momentě se mi vrací pocity a začínám se utápět v sebelítosti, v tom, že jsem měla něco udělat a neudělala, říct a neřekla a zároveň strach, že půjdu do pekla, protože se mi vynořily ty hodnoty po otci. Pak tam jenom pláču a umírám / co je po smrti, dál/ mě přijde, že ta duše má na sobě takovou tíhu, že nemůže nikam nahoru, že tak pocitově na sobě černou šmouhu. Ví, že se to bude muset odčinit. /dál/ v meziprostoru, tam nějakou dobu, přijde mi, že se nechává poslat do jiných životů, kde jsou těžké podmínky, aby si toto ze sebe smazala. /co duše toho dítěte/ toho nenarozeného? /ano/ mě přijde, že to je ta čmouha, co má ta duše na sobě. To dítě na mé duši nějak uvízlo. Jak v tom životě jsem měla pocity, že to bude ztělesněné svědomí, tak se to po smrti promítlo do duše, otisklo se do mé duše, dělá čmouhu. / můžeš si zavolat duši toho dítěte/ ano /znáš ji z tohoto přítomného života? /ne/můžeš se jí omluvit, za to co se stalo a poprosit o odpuštění/ ano / píchá mě u srdce, jak to říkám/ říkej nahlas/ omlouvám se za to, co jsem způsobila, můžeš mi odpustit /co na to dítě/ že to je dávno odpuštěno a že ten stín, co na sobě mám, si dělám sama / můžeš odpustit sama sobě, co jsi způsobila tomu dítěti/ (brečí) to nevím. /můžeš to zkusit/ jo, /odpouštím si, že jsem způsobila smrt svého nenarozeného dítěte/ nejde to / zkus to říkat dokola/nejde to / říkáme spolu/ to si nemůžu nikdy odpustit (brečí) /podívej se před život, jak jste se domlouvali, jaký život bude, co se máš naučit, proč ta smrt dítěte/ měla jsem se naučit nenechat se manipulovat od druhých a to jsem nedokázala /a proč ta smrt toho dítěte, proč tam takto přišlo/ protože to tak bylo v plánu, poslední šance, že se vzepřu, že to dítě budu mít i sama, ale jen tehdy když přiznám pravdu, že to řeknu matce, mělo mi to dodat sílu se matce postavit. Nejsem si jistá, zda tato duše není stejná /která s čím/ duše dětí jsou asi ta samá. Ten stejný úkol. /to je z karet/ zapadá mi to, že ta moje duše, jak má tu čmouhu, schválně za úkol těžké životy, abych to odčinila, teď jsem se dohodla s dítětem, v tomto životě, že to zkusíme znovu a že to není tak dramatické a že mám šanci se to naučit a ne v tak těžkých okolnostech. / pokračuj v odpouštění /dokážeš to? /jo, /opakuje/ /odpustila sis/ úleva, duše to tak neměla, vděk duši, že si dáváme vzájemně další šanci /duše dítěte/ ano. Ona se měla naučit něco ode mě, já zas toto, to se nestalo, teď nová šance v novém prostředí, době, situaci."

V následujícím průchodu události dochází k opět k dalším uvědoměním:Sedím s matkou u stolu v domě, vím, že dům nám dlouho patřit nebude, nemáme peníze, matka plán co s tím…dtto jako minulé průchody. Mě tam naskočila vzpomínka na otce, měla jsem ho moc ráda, dobrý člověk, měl své zásady a nikdy neuhnul a matka mi odkrývá své tajemství, a že to je v pohodě, že to tak ženy dělají, že to tak je, že se otce naučila mít ráda a dává mi rady, jak co dělat, aby si mě chtěl vzít. Ze začátku se mi to nelíbí, vzpomínka na tátu, do života zásady, co se má a co ne. Ted mi přijde, že ten otec je to dítě. Má na otce hodně silnou vazbu, hodně silný vztah. Matka mě přesvědčí, realizujeme plán, snažím se ho mít ráda, vím, že to není správné a vždy když mám tendence, že mu to řeknu, tak je tam hned matka, která to pozná a přesvědčí mě, že je to pro dobrou věc, že ji tím zachráním, postarat se oni, do teď se starala ona. Matka je nejlepší manipulátorka na světě, všechny dobře přesvědčí. Mám svatbu s mužem, na svatbě, vidím spoustu lidí, vhled, jak se ty ženy omotávají kolem chlapů pro peníze, pro věci, vidím, jak to funguje, nechci to, musím, dlužím to matce, stejně silné otisky otce, který by nesouhlasil. Pak po svatbě. Čekám dítě, celou dobu těhotenství, mám pocit, že to dítě bude ztělesněním falše a všeho co je pro mě tíha a je těžké to hrát. Já jsem jiná, netoužím po spoustě peněz, dělám to jen kvůli matce, matka mě nenechá o samotě, to pak se cukám z plánu. Snaží se mi být na blízku. Jsme v 7 měsíci, sama v pokoji, přemýšlím, jak je vše špatně, otec by nesouhlasil, i když to dítě mám ráda, tak vím, že mi to bude každý den a vteřinu připomínat, že toto je špatně, myšlenka, že by bylo lepší, kdyby se nenarodilo.  Pár dní nato, stahy, rodí se mrtvé dítě. Vím, že za to můžu já. Matka každý den a říká mi, ať se vzpamatuju. Ať to hraju, že jinak s někým jiným. Jsem jen hadrová panenka, robot, dělám, co mi matka říká. Manžel, když vidí, v jakém jsem stavu, tak pije, útočí psychicky. Naléhá. Je toho na mě moc, vzdávám to a umírám /dál/ moje duše má na sobě černou čmouhu toho nenarozeného dítěte a nenaplněného života, vybírá si další těžké životy, aby měla možnost to odčinit. V současnosti jde s tím samým dítětem, že to zkusí znovu a že si dají ještě druhou šanci vzájemně se od sebe naučit to, co se má. /jak se tam cítíš/ aktuálně mám strach, zda to zvládnu líp než předtím."

V dalším průchodu nové poznatky: dtto…po potratu jsem:stroj, který jen tak funguje /se podívej, kde je ta duše/nad tělem, dívá se na to a je z toho smutná a zklamaná. Dramaticky to nehodnotí, ne odsouzení, líto, že se nenaučila, co měla, že je to ztracené, že se to nenaučí, že to došlo moc daleko / zavnímej si to tělo/ vůbec nijak / to tělo má své vědomí, jak se cítí/ je to těžký, v tom těle nic nezůstalo, vědomí toho, že to za chvíli skončí a že ta duše pak jde pryč, jen na chvíli a pak konec, tělu líto, že život nevyužilo. Přijde mi, že tělo to hodnotí víc, jak ta duše, ta si zachovává víc neutralitu, tělu je to hodně líto. Myslím intenzivně na otce, jak by byl zklamaný, smutný/zavolej si toho otce//řekni mu co potřebuješ/chtěla bych vědět, zda jsem ho zklamala, mám mluvit přímo? /ano/ zklamala jsem tě v tomto životě? /co říká/ říká, že ne, že to tak asi mělo být /co ty na to/ já si myslím, že jsem mohla více bojovat, říká mi, že jsem dělala, co mohla, že to je dobrý, že jsem více dělat nemohla/ Můžeš mi to odpustit?, jasně, že není co odpouštět, prostě se to odehrálo tak jak se to odehrálo, v daný moment jsem dělala to nejlepší, co jsem mohla. /co ty na to/ děkuju /jak to vnímáš? /dost úlevně / máš ještě pocit, že jsi jednala proti jeho přesvědčení a že jsi ho zklamala? /proti přesvědčení to ano, ale ne, že jsem zklamala. Říká mi, že celou dobu věděl, jak to má ta matka a i tak s ní zůstával, měl ji rád takovou jaká je. /co ty na to?/ mě to ani teď nějak nepřekvapuje, že si taky trochu hrál, hodnoty ale měl stabilní a pevné, ta jeho duše tolik čistá, toto neřešila, matku měl rád, nebyla to iluze. /stačí ti to?/ ano/ „...dtto… „Aktuální život, spojuju se s duší dítěte, zkusíme to tady, stejné lekce v jiné době. /jak to vnímáš/ teď nadějně. Uvědomění:“ Ohledně otce, byl na pedestiálu, viděla jsem ho jako boha, cnostnýho člověka, teď jsem uviděla, že taky nebyl dokonalý, člověk se svýma věcmi, nebyl perfektní, nic ode mě neočekával, nevyžadoval moji bezchybnost. To se mi dost ulevilo.“

 

V dalších průchodech si uvědomila následující: Částečně lítost vůči matce a manželovi. Pocit, že manžel v tomto životě nepodstatný. Chtěla bych se mu omluvit/omluvila se, on mi říká, že to byl jeho úkol, že on si v tom životě splnil vše, co měl. Byla to součást našeho manželství. Ještě říct, že mě mrzí, že jsem se nechala manipulovat a že jsem na něj tu hru hrála a že jsem ho do toho stáhla. On říká, že to je ok, že to byla součást jeho života.“; „ten minulý život moc pocitově nevnímám, ale spíš mám strach z tohoto současného, nejsem si jista, zda to zvládnu, mám v sobě nejistotu, že to zase zkazím.“; „z matky je mi stále nevolno / duši matky, řekni ji co potřebuješ/ potřebuju vědět, proč jsi to takto dělala /co ona na to/ že to tak v té době to dělali všichni, že to tak měla celá jejich ženská linie/ co ty na to/ že neuměla vystoupit z té linie, že to budu muset udělat já teďka (kašle)ach jo.jak to mám udělat? Strašný, tolik úkolů. Říká mi, že to v té době bylo o mnoho silnější, že ta manipulace, z té ženské stále slábne ale že tam je, postupně vyvázat, aby to nepokračovalo dál /takže ty ses vrátila do toho stejného rodu?/mám pocit, současná matka, není to tak silné, tak mocné, ale ta síla té manipulace tam je. Negativní manipulace./jsi teda v tom stejném rodě/částečně.stejně bude potřeba, abych toto změnila /uvědom si to/. Ještě mi říká, že na to mám čas, není to nic na měnění ze dne na den /uvědom si, že tě čas netlačí, že ho máš hodně/ ještě se mě ptá, zda ji můžu odpustit? / můžeš/ ano, odpouštím ti, že jsi mě dotlačila k tomu, abych manipulovala ostatní .myslím, že to je ok. /ještě něco si potřebujete říct/. Pokusím se, udělám vše, co bude v mých možnostech pro to, aby to dál nepokračovalo. /pokračuj dál/plány, dtto../jak se cítíš/ jak jsem měla strach a nejistotu, zda to zvládnu. Ted naděje, mám více nástrojů než předtím“;“uvědomuju si více ten současný stav věcí, vracím se sama k sobě zpět, vlastně to dítě mi s tímto může pomoci, vím, že na sobě musím pracovat, bude se to spojovat, mám pocit, že to zvládnu, že bych to mohla zvládnout, vím jiné věci než předtím. Zároveň si uvědomuju, že to bude chtít moji vědomou práci.“;“ v minulém životě nic negativního, rozdíl vidím naději, že to zvládneme v tomto životě.“;“ v konci, dojemné, zahřeje,/naděje?/ ano, hřejivá, slzy na kraji. Tento konec je potvrzení, že mi duše odpustila, že to půjde udělat jinak“;“na konci se usmívám, těším se na to, současný život“;“líp, vím,že musím pracovat s rozumem/myslí, s pochybnostmi, které si tam stále vkládám.“

 

S tímto pochopením souvislostí a učením pro tento život jsme se rozloučily.Odchází spokojená a v klidu, že to s miminkem zvládne.