Příběh klientky (říkejme ji Dana), kterou trápil pocit odporu ke známému (říkejme mu Pavel).
Dana přišla s tím, že cítí silný odpor k Pavlovi, bez reálných důvodů, vždyť se vlastně ani moc neznají a nepotkávají. Ale stále má pocit, že ji kontaktuje (ne fyzicky), dostává se jí do snů, do myšlenek. O to více v ní sílí ten odpor, ona s ním nechce být v kontaktu. Čím více se jí snaží přiblížit, tím více ho ona nepřijímá.
Vyzvala jsem jí, ať se pohodlně posadí a ať jde do minulosti, do života, kde tento silný odpor k Pavlovi vznikl.
Okamžitě se jí vybavila událost, kde se rodí do nového života a jako první vnímá Pavla. Byl to její otec, je laskavý, milý, ochranitelský. Dana, ale cítí velký odpor, právě jde ze světla a pohody do temnoty. Křičí, tento stav se jí vůbec nelíbí. Postupujeme životem dál. Uvědomuje si, jaký je v tom minulém životě rebel, že vše bojkotuje, stále provokuje a nesouhlasí s otcem, jakoby ho chtěla vyburcovat. Vnímá, že otec je, i přes její chování, stále milující, chápavý a vždy ji uklidňuje odvrácením pozornosti od problému k nějaké jiné činnosti. Zde si Dana uvědomuje, že toto je právě ten problém, že ona přišla, aby ho upozorňovala na chybné životní postoje, na to, že odvrácením pozornosti od problému, se tento problém nevyřeší, naopak, že o to víc problém za tatínkem „chodil“ a „lepil“ se na něj. Otec místo, aby ji slyšel, se usměje a jemně ji přesune jinam k jiným činnostem a tématům. Toto poznání Dana jen těžko zvládá. Život pokračuje, otec stárne a Dana se zklidňuje, už nemá takovou potřebu na otce tak tlačit, ví, že už slábne a že žádnou změnu v životě už neudělá. Se smrtí otce se rychle smiřuje a zbytek života žije spokojeně se svým dalším posláním. Umírá s vědomím, že je čas odejít, umírá smířená.
Dalšími průchody této události si Dana rozšiřuje původně zúžené vědomí o další souvislosti a pochopení. Uvědomuje si, že do života vstoupila dobrovolně, že lekce učení si předem sama zvolila. Že spolu s Pavlem se na zem vtělili už po několikáté, že mají vzájemné pouto o pomoci. Už ji příchod do života nepřišel jako děsivá událost. Své zrození vnímá lehčeji, jako součást celého plánu. Vnímá, že s Pavlem si své „úkoly-poslání“ splnili. Že ona mu ukazovala duchovní hodnoty, byla pro něj světlem, které ho posouvalo a on ji ukazoval hodnotu hmoty (jako rodina byli dobře společensky situovaní, měli hojné hmotné zajištění). Krásně se tak doplňovali.
Zde se nám propojují pocity z reálného života s tím minulým životem. Ten odpor a zároveň jakási silná potřeba to vyřešit, že Pavel se ji vlastně snažil jakoby pořád přiblížit a ona se stále rozčilovala a nechápala jeho jednání.
Celé sezení ukončujeme s pocitem pohody a pochopení minulosti. Při představě Pavla, jak se k ní v reálném životě přibližuje, už Dana necítí odpor. Spíš je to klid, neutralita.
Tím je sezení ukončeno a s Danou se loučíme.
