Kontaktovala mě paní, že má vícero problémů. Dohodly jsme se, že začneme tím, co celou rodinu trápí nejvíce a to nepříznivá energie v jejich domě. Klientka mi poslala následující popis situace:“ Vše koupené se brzy pokazí, manželovi se nedaří v podnikání, chovaná zvířata se nemnoží nebo neprospívají, mláďata nevyžijí a pes, který nemá žádný předpoklad k zánětům kůže, tím trpí, přes veškerou péči několikátým rokem. Tchýně, která bydlí v přízemí, má téměř každou noc sny plné strachu, neštěstí apod. My máme ložnici nad její a děti spí, málokterou noc, klidně“.

V terapii se mi ukázalo následující(toto je zkrácená verze): Na místě, kde nyní stojí dům rodiny, se dříve pohřbívalo. Byl tam masový hrob po morové epidemii, respektive vykopaná díra pro náhle zemřelou rodinu. Díra pro těla, žádná úcta k životu, ani smrti, žádné loučení. Ty duše nenalezli klid neb se nedokázali smířit s tím, co se stalo. Je tam 5 duší. Bylo to moc rychlé, nemohli se připravit..nestihli..možná nechtěli..nebrali vážně, vše, co se kolem dělo..měli pocit, že jich se to netýká. Jejich realita však byla jiná. Smetlo je to tak rychle, že ani nestačili zareagovat. Duše ženy pláče, je jí to moc líto..všichni se tím rychlým sledem událostí pak takto zasekli v meziprostoru. Vůbec nevnímali, co se kolem nich děje, kolem byla jen hustá, těžká energie té jejich ztráty a smutku, beznaděje..těch posledních útrpných dnů před smrtí. Žena říká, že si uvědomila, že v jejich životě nebyl respekt a úcta a hlavně pokora k životu a smrti…že to brali na lehkou váhu a měli pocit, že jich se taková pohroma nedotýká…v podstatě se tomu vysmívali..nyní už ví, že to byla chyba..že se měli více angažovat a zapojovat do společného řešení této situace..měli prostředky, kterými mohli pomoci druhým … více spolupracovat … pomáhat … to nedělali, uzavřeli se před okolím a měli pocit, že to tak v klidu přežijí. Žena  děkuje za tu zkušenost, více si uvědomuje důležitost spolupráce, otevřenosti vůči okolí, pomoci bližnímu. Ptám se, jak to snášeli děti. Žena mi říká, že všechny byly plny strachu a uvědomuje si, že dětem nebyla schopna poskytnout bezpečné emocionální zázemí, že to vše plně vnímaly v té hrůze a síle…pláče z toho … má pocit, že jako matka selhala, že toto neměla dopustit..objímá je a omlouvá se jim…ta hrůza a strach v těch dětech stále je…to je to, co syn klientky a její tchýně vnímali. Je tam ještě babička. Ta v podstatě celou situaci zavinila. Byl to její grunt a tak trvala na tom, že se musí ochránit majetek, že to je priorita… ten grunt…proto se takto uzavřeli okolí, nepomáhali, nespolupracovali…babička je hodně tvrdá žena, přísná. Ptám se ji, zda je stále přesvědčená o správnosti svého jednání, když nyní vidí následky, které to mělo. V hloubi srdce asi ne, ale rozumově to nechce přiznat. Byla vychovávaná v tom, že grunt se musí chránit, předávat dalším generacím, že to je priorita … ne lidi, city, láska … ale majetek. Sama byla účelově provdána a převzala tu roli správce majetku. Stále se brání citům, které se derou ven … prosím ostatní … hlavně tu ženu, její snachu, aby ji s tím pomohla, aby ji objala, dodala jí trochu ženské pospolitosti a podpory … to babičce v životě chybělo. Otce měla přísného, byla jediná dědička a tak musela být tvrdá, pokud chtěla před otcem obstát. Prosím ženy jejího rodu, aby ji přišly na pomoc … jsou tam … objímají ji, ujišťují, že jako žena nemusí být tvrdá, že není potřeba na sebe brát roli muže, syna, dědice, který chyběl jejímu otci … že emoce a potřeba lásky jsou přirozené. Pomalu se to v babičce láme a emoce se derou ven … pláče . .. hluboce, ze dna duše … všechnu bolest a potlačené touhy … vše, co musela snášet a ustát. Přichází i její maminka a omlouvá se ji, že ji nebyla dostatečnou oporou. Sama si se svým životem nevěděla rady a tak nemohla podpořit dceru. Nevěděla jak! Je to celé dosti emočně silné a náročné, ale uvolňují se těžké bloky (zde si měla klientka procítit, co jí a její rodině toto sděluje, jaké poselství je v tom pro ně … pro její ženskost, pro její vztahy v rodině, v ženské linii … nic se neděje náhodně a i tato terapie a podrobné léčení uvízlých duší, má pro ně nějaké poselství a informaci … poučení). Všichni … celá ta mrtvá rodina … je vidět, jak se energie kolem nich i v nich samotných prosvětlují a zjemňují … je čas odejít!

U klientčina syna vidím napojení na jednoho ze synů, kteří tam byli uvíznutí. Prosím jejího syna, aby to spojení uvolnil, že už není potřeba chlapečkovi pomáhat s jeho trápením, že už může odejít do světla, za svými kamarády a že už není potřeba to na sebe tahat. Její syn si úplně není jistý, zda to může udělat. Ujišťuji ho, že už udělal hodně, že jim pomohl přivést pomoc, aby mohli odejít, že je velice statečný a dobrosrdečný a že mu moc děkuji, že takto pomáhal. Je na sebe hrdý a pouští to spojení. Ještě s ním hovořím o tomto tématu, že není vhodné, aby takto řešil problémy druhých. Směruji jeho pozornost na jeho rodinu, kde může také pomáhat a kde to bude vhodnější forma pomoci. Říká, že je to dobrý nápad a že to zkusí. Když už nemusí pomáhat tomu klukovi, tak že bude pomáhat mamince. Má v sobě hodně zakódovanou potřebu pomáhat. Informuji klientku, že je vhodné ho k té pomoci zvát. Dávat mu příležitosti. Klientčin syn je tím nadšený. Duše mrtvých jsem odvedla a tím jsme terapii uzavřeli. Po pár dnech klientka napsala zpětnou vazbu:

„Při čtení toho, co jste poslala jsem cítila velmi silné emoce. Ještě než jsem si přečetla vzkaz v závorce pro mne, o tom, že si mám procítit, co za poselství to přináší mně, jsem cítila, že to je pro mne. Jinak co se týká těch lidí, bylo mi jich strašně líto. Dala jsem to přečíst i tchyni. Brečela u toho stejně, jako já a četla to několikrát. Pak chtěla, abych to poslala švagrové (sestře mého manžela).

Synovi jsem to pověděla v podvečer a protože jsem už na noc nechtěla zapalovat svíčku, protože by nestihla dohořet, než půjdeme spát, řekli jsme tomu chlapečkovi, že jim svíčku rozsvítíme zítra. Synkovi jsem řekla, že chlapeček už je v pohodě a jeho pomoc už nepotřebuje, takže už dnes může klidně spát. V noci se sice vzbudil s tím, že se mu něco zdálo, ale neplakal a ani nevěděl, co to bylo. Když jsme, druhý den,  spolu rozsvítili svíčku, poprosili je, ať odejdou do nebe s andělíčky, syn chtěl rozsvítit ještě jednu svíčku zvlášť pro toho chlapečka. Tak jsme měli zapáleny dvě, i když ta nedohořela, protože ji dcerka sfoukla poté, co dohořela ta, která byla pro ně pro všechny. A tak jsme to uzavřely. Zatím se dá říci, že noci byly od té doby poklidné, dokonce i novoluní, které bývalo někdy i náročnější, než úplněk. Celkově mi přijde, že od té doby spí všichni klidněji, tak snad to tak zůstane“.