To, co v každodennosti vesmír nabízí, se snažím brát jako vzkaz či informaci, která se může a klidně taky nemusí, prozkoumat. A tak i aktuální situaci s karanténou a rouškami beru jako prostor pro nové přístupy a poznatky. Ráda pozoruji dění kolem sebe a tak nyní mám možnost pozorovat oči. Vlastně všichni teď máme možnost přesunout svoji pozornost z tvaru tváře, nového účesu, skvělého make-upu, pih, rovnátek či dalších“ dokonalostí či nedokonalostí“ tváře k očím. K bráně k srdci. K bráně k duši. Nutí nás to být v přítomnosti. Nesoudit. Nehodnotit. Napojit se a dát pozornost. V komunikaci teď chybí mimika celé tváře a tak je prostě nutnost se zastavit, zavnímat, plně být tady a teď. Myslím, že je to jedině ku prospěchu vztahů. Máme možnost tak nahlédnout do nitra toho, s kým komunikujeme. Jít do hloubky našeho vztahu. Nacítit se, napojit. Nebýt na povrchu a v běhu, ale být v tichosti a hloubce. A jak to máte vy? Také více pozorujete a jste ve spojení? Sami se sebou? S druhými?
