Jiná kultura, jiné zvyky. Při pohledu na tento dům, mě napadlo, že to jsou schody do nebe a s tím přišlo i zajímavé téma k zamyšlení, jak se jednotlivci či národy připravují na svůj přechod „na druhou stranu“ (dá se vůbec na něco takového připravit?)? … na vlastní smrt? … jak vůbec smrt, jako takovou, vnímáme? Ve spoustě z nás smrt vyvolává strach. Je to převážně strach ze ztráty blízké osoby. Je zde i strach z neznáma, kde vyvstávají různé otázky: Co nás na druhé straně čeká? … je vůbec něco jako posmrtný život? … dostanu se do nebe nebo do pekla? … Všechny tyto strachy jsou spojené s naší kulturou, náboženstvím, naší minulostí (a to i tou z minulých životů).
Všichni známe egyptské pyramidy … tam rozhodně přípravu nepodceňovali :-), ale byla to výsada převážně pro bohaté.
V křesťansky orientovaných zemích se jelo/ jede spíše cestou zastrašování, odevzdání moci a vlastní zodpovědnosti za svůj život a následky z něho plynoucí. Posmrtný ráj se vykupoval/je odpustky a slepých odříkáváním náboženských textů, kterým většina církevních oveček vůbec nerozumí. A také i zde platilo, kdo byl bohatý a mohl zaplatit, Bůh mu jistě rád odpustí každý hřích :-).
Ani jeden z těchto způsobů přípravy „na cestu do nebe“ mi nepřijde moc efektivní a už vůbec ne „božský“. Vnímám to spíše jako další nástroje manipulace s národem, občany, daňovými poplatníky, „ovečkami“.
Myslím, že u každého z nás, je to jiné. Pohled na smrt, jako takovou, se mění s věkem a zkušenostmi. Mladý člověk má pocit, že se ho smrt netýká, je příliš vzdálená a tak se jí nehodlá nijak zabývat. Jak ale roky běží a blíží se stáří, tak se otázka smrti a postoje k ní vrací stále častěji a tak každý jsme nakonec, dříve či později, nuceni se tomuto tématu nějak postavit a to jak skrze smrt blízkých, tak blížící se smrt vlastní. A to jsou ty okamžiky, kdy nás přepadají různé strachy, o druhé, o sebe, o zdánlivé jistoty a jsme nuceni si projít vlastní temnotou tohoto tématu a najít vnitřní rovnováhu a jasně se v rámci života a smrti definovat.
Pro každého je důležitost přípravy na smrt jinde. Někdo si spoří na pohřeb a připravuje si věci na „poslední cestu“, aby se pozůstalá rodina nemusela zatěžovat náklady navíc. Je to v podstatě přístup realistický, hmotný bez vnitřní hloubky a nějakého duchovního přesahu. Jiný se snaží žít v souladu s nařízením či přikázáním různých církevních či duchovních spolků a institucí a v podstatě žije život ve strachu z udělání chyby (hříchu). Smrt je pro něj strašákem a život díky tomu utrpením. V dnešní době, téměř neomezených možností různorodého žití, si každý může žít jak chce a věřit čemu chce a tak je kolem nás hodně rozdílných přístupů. Od striktně materiálních (viz výše), přes umírněnější formy vnitřního uvědomění vlastní zodpovědnosti za svůj život a za následky z toho plynoucí, až po opět striktní duchovní extrémismus a odmítání hmotné roviny a hmotných statků.
Já osobně jsem příznivcem jakési duchovní připravenosti. Smrt není oddělena od života. Je jeho přirozenou součástí, stejně jako zrození. Je to pro mě takové uzavření jedné etapy a přechod jinam … je to brána. Jedny dveře se zavřou, aby se mohly otevřít nové. A tak s klienty i sama se sebou pracuji na tom, aby aktuální život byl naplněný, radostný a pro danou duši uspokojivý, aby až přijde čas, mohla s klidem odložit hmotné tělo a s vděčností přejít na „druhou“ stranu. Obohacena o nové poznatky, zkušenosti, další životní moudrost. Ve smíření, pochopení a odpuštění. A aby k takovému stavu bytí mohlo dojít, zpracováváme s klienty, různé formy strachu, které jsou se smrtí spojeny. Aby smrt nebyla spojena s utrpením, ztrátami a bolestí, ale aby mohla být jen sama za sebe … čistou … bránou … do jiných sfér.
