Je krásné jak funguje synchronicita. Ač to vím a vídám ji dnes a denně, stejně jsou okamžiky, kdy mě to dostává a musím se usmát nad moudrostí a prozřetelností Vesmíru.
Dnes bych se s Vámi ráda podělila o úryvek z jedné terapii, kterou jsem měla možnost dělat před pár dny. Jednalo se o mou vlastní terapii, kde jsem si zpracovávala obsáhlejší téma Potřeby léčit a čistit vše sama. V životě by mě nenapadlo, jaké téma a jeho pozadí se mi tam rozkryje. Rozhodně jsem neměla záměr toto sdílet veřejně, vzhledem k tomu, co se na sociálních sítích dnes děje, ale jsem tak trochu dotlačeno, abych tuto část uveřejnila a tak tak činím se záměrem, aby to bylo pro nejvyšší dobro všech. Rozhodně tím nechci nikoho poňoukat k vytváření dalších konspiračních teorií. Takto mi to prostě bylo ukázáno a je na každém z vás, jak si to nacítí a jak s tím bude souznít.
Tak už dost řečí kolem a s chutí do čtení a minulosti a vlastně i přítomnosti neb zákulisní energetický model funguje bezčasově i v těchto dnech:
„… opět takové sebeobětování … nějaké epidemie moru … pomáháme a ta sestra představená, která je mou nadřízenou už to vzdává … jsme vyčerpané a chce, abychom si odpočinuly, že musíme nabrat síly, ale já to nechci slyšet, jsem jak posedlá tím, že je prostě musím zachránit a tak ať si jdou, já tam budu sama … je to spíš nějaký stav transu … z té hrůzy co se děje kolem … není tam špetka rozumu, je to únik před realitou … jedu na automat, už ani nejsem schopna se zastavit a odpočinout si, je to jak posttraumatický šok … jak všichni kolem umírají … možná už jsem taky chtěla umřít … stav mimo sebe .… vzaly mě odtamtud násilím a já se jim vytrhla a utekla zpět … nechali mě tam … sami byly vyčerpané a neměly už sílu bojovat ještě se mnou … já už si tam mumlám pro sebe, že ještě toho a tamtoho a že pak už ta hrůza přestane … že to prostě někde musí mít konec, ale ono to konec nemá … špína, smrad, oheň, smrt … furt kolem a dokola … je to nekonečné … mám pocit, že mě všichni opustili a že to musím zvládnout sama, že ty chudáky v tom nemůžu nechat, někdo je přeci musí zachránit! Tak v tom budu sama, když ostatní odešli. Nakonec tam umírám na vyčerpání. I po smrti tam zůstávám, jako bych si nevšimla, že jsem umřela … bylo mi to asi jedno … ten transový stav stále přetrvával. Později když mi to došlo, tak tam v tom nehmotném vidím velké množství takových černých chuchvalců. U každého mrtvého, jakoby ho nějak vysávali … ne, když se na to zaměřím, tak z nich spíš po smrti vylezou … a pak se uvolňuje duše … asi to je energie té nemoci nebo co … jdu k tomu blíž … jak se to odpojí od těla, tak se to tak jakoby chechtá … a vrací se to do své nějaké „základny“. Mám z toho pocit, že to čerpá životní energii a tu pak nese do té „základny“. Jsem u toho a zkoumám to. Je to taková pulzující černá energetická stěna … a opravdu se do ní vrací ty jednotlivý chuchvalce od právě zemřelých. Jedna mnou prochází, nečekaně. Cítím co to je. Je to utrpení těch umírajících. Bolest, strach, utrpení a přidává se to do toho velkého celku. Zajímalo by mě, co to je a co se s tím pak děje. S každou tou navrácenou částí to roste a více pulzuje. Když už se to nasytí na jednom místě, tak se to přesune jinam. Vnímám jak to lidi cítí už když se to blíží. Je to pocit smrti, takové tušení … přeběhne jim mráz po celém těle … brrr … stále nevidím, co to je a kde to má nějaký původ nebo proč to takto saje ty lidi. Jen tam vnímám, že je to spojené s mocí a ovládnutím lidí. Skrze strach a utrpení. Jde to k nějakému čarodějovi, je to uměle stvořené. Jsem z toho v šoku, roste ve mě nasrání. Tak já se totálně zničila, abych zachránila každý malý život a ono je to stvořeno uměle? Co to jako má být? To snad ani není pravda! A dle čeho to jako kosí ty lidi? Jaký je ukazatel, koeficient, jaká jsou kritéria, kdo zemře a kdo ne? Jsem hrozně nasraná, že to byl takový boj s větrnými mlýny. Jsem z toho totálně zmatená. Ta moje část nemá sílu jít více do hloubky, ale mě to dost zajímá. Jdu se přímo zeptat. Ten čaroděj je v podstatě prostředník. Je mu celkem fuk co dělá. Dělá to už staletí. Není to hmotná bytost. V podstatě přijímá zakázky na nemoce, které mají zasáhnout populaci jako epidemie. Neřeší morální stránku věci. Pro něho je to jen business. Má z toho vlastní zisk a prospěch a to je pro něj podstatné. Ostatní ho nezajímá. Dělá to tak po staletí a dost mu to vyhovuje. Ptám se jaké z toho má výhody – věčný život. Ptám se, jak je mu to poskytováno. No živí ho ta energie utrpení, to, jak z těch lidí vysaje život. Ten obchod je v tom, že on toto zajistí, nějakou takovou masovou likvidaci lidí a s tou jejich energií si může dělat co chce. To už zadavatele nezajímá. V podstatě je v nějakém meziprostoru i časovém. Asi si ho sám stvořil. Je takový sám pro sebe. Ptám se ho, zda se někdy zajímal o to, co mu toto vše přinese. Jakože karma a tak. Směje se, že na karmu vyzrál, tím jak je v tomto svém umělém prostoru, tak se ho to prý netýká. Prosím, ať se ukáže kam jeho cesta povede, když ve svém jednání bude pokračovat. Zdá se, že jeho domněnka až tak pravdivá není. Každého jednou jeho vlastní činy doženou. No nechce to vidět a ani se mu nedivím. Není to nic hezkého. Nechávám mu to tam běžet, aby měl možnost přehodnotit své jednání, zda je opravdu tak nedotknutelný. Co se mu tak ukazuje je v podstatě to, že on sám bude oklamán zadavatelem práce a bude snaha ho připravit o veškerou jeho získanou cizí energii neb ten kdo zadává v tady a teď je už na jiné úrovni vědění a nehodlá se o nic s nikým dělit . Chce vše jen pro sebe a má taky k tomu prostředky. Je to pro čaroděje tak děsivé, nemá nejmenší pochybnost o tom, že je to reálné. Dřívější zadavatelé byli „žabaři“ proti tomu, kdo to nyní ovládá. I ten čaroděj má z něj strach. Také totiž ovládá černou magii a vládne velkou mocí. Čaroděj je dost vyděšený a v podstatě neví, jak se k tomu postavit. Navrhuji se poradit s nějakou světelnou bytostí, snad by mu pomohli najít nějakou schůdnou cestu. Je až překvapující, jak je vyděšený. Souhlasí. Jako první podmínka je, že musí vrátit ty energie, které si přivlastnil. Nechce se mu, ale souhlasí. Problém je ovšem s těmi energiemi z tady a teď neb ty musel přeposílat dál. Mohl si brát jen zlomek, pro vlastní přežití, vše navíc posílal zadavateli. Nějak to tam řeší. Já odcházím. Toto už není můj problém … nebo téma … je to mezi nimi. Zpovzdálí vidím, že čaroděj je obklopen velkým světlem. Jakoby tam byla celá světelná rada. Mám z toho dobrý pocit, že dobro má dalšího spojence … nebo jak to říct. Krásně je vidět, jak se ty ukradené energie vrací, jak se připojují k těm odešlým duším, které více září, jsou takové plnější. Jsem taková klidnější. A co ta moje část? uvědomuje si, že nelze žít v obětování se za druhé, s pocitem, že musí vše strhnout sama. To je prostě blbost. Jsem ráda, že ji to došlo, že je to sebedestruktivní. Nesmysl. Ale má z toho pocit, jakoby se tím něco uzavřelo, že splnila závazek, který někde dala. Jak se vrátily ty ukradené části. Že je to závazek někde z hlubších rovin. Závazek těm duším. Jakoby se tím uzavřel nějaký cyklus. Že dala slib, že jim pomůže navrátit ty ukradené části a nyní to udělala Splnila to. Vůbec nešlo o ten jeden život. Je to z hlubší roviny… Ale to už je jiný příběh …
A co k tomu víc dodat? Nevím. Je to o procítění a zamyšlení se. Každý si to musí přebrat po svém a to především v kontextu dnešních událostí. Mě to smysl dává, ale to jen můj názor a pohled na věc. Víte jak se to říká:“ Důvěřuj, ale prověřuj“!
P.S. – po pár dnech při zpracovávání tématu Přijmutí změny z vlastního růstu přišla ještě tato informace:
