Jdi na obsah Jdi na menu

Příběh Císařského řezu

7. 3. 2015

Díl první - porod

Tak se to blíží, už se nemůžu dočkat, až bude venku, průběžně ji přemlouvám, ať už se nám konečně narodí, že se těšíme…a nic. Přenáším, nervozita stoupá, ty neustálé kontroly…už jsem jak vorvaň,… ale stále přesvědčená, že porodím přirozeně, to přeci dám, nechci žádné zásahy!!...
Už týden po termínu…hospitalizace…už jsem fakt unavená a chci, aby už byla venku…nic…vyvolávání…je to hrůza… začíná mi být jedno jak se narodí, ale hlavně, že už bude venku a mně se uleví… Porod vyvolán…teda jak se to vezme…kontrakce silné, čas mezi nimi se zkracuje…monitor ovšem tvrdí něco jiného…nervozita stoupá… kontrola plodu lékařem – říkám si, že samotný porod je snad méně bolestivý než kontrola od doktora hulváta!! Chci být už doma! Jdeme na porodní sál… holení …klystýr … žádné soukromý…sprcha…říkám si, kde je ta slibovaná koupel? Pohodička? Respekt k soukromí a lidský přístup?... jdeme do porodní buňky… poloha v leže na zádech… kontrakce po minutě, ale stále se neotvírám… jsem nervózní, naštvaná, manželovi drtím ruku, chci to mít už za sebou… stále se ale snažím pro přirozený porod… časem to vzdávám… neotvírám se (není se čemu divit, přijdu si jak na nádraží, kolem korzují davy, není zde klid a žádné soukromí, mám kapačku, monitor na kontrakce, monitor na dítěti…to už fakt nedám…souhlasím s epiduralem…úleva, alespoň na chvilku… měří mi teplotu..světe div se  z toho všeho mám slušnou horečku…to se však nelíbí ani mé holčičce a také na sebe upozorňuje, zvýšenou tepovou frekvencí.
Vzdala jsem to, lékařka rozhodla, že dítě musí hned ven. A to je fofr, manžel pryč, sestry, sanitáři, jen to lítá (to zas klobouk dolu) za chvilku jsem na sále, nejsem schopná zastavit třes těla, ani mluvit mi nejde… je zde ale jakýsi „anděl“ anesteziolog…jediná „lidská“ bytost v tomto nepříjemném prostředí… jeho hlas je příjemný a uklidňující…stále na mě mluví a říká mi, co se děje… zimnici a třes mám stále, ale jsem ráda, že to bude brzo za mnou… je venku, všichni jsou překvapeni, jak je veliká, vidím ji asi na 2 vteřiny, když mi ji ukazují a koukám za sestřičkou jak ji nesou pryč. Jsem ráda, že je v pořádku, je krásná a veliká. Já jsem zcela hotová, kolem mě uklízí, pak čekám na chodbě, vezou mě na JIP. Mám stále horečku, jsem mimo… a hle další anděl, tentokrát na JIPu… starší sestra…jak maminka…laskavá, pečující, jemná… brečím a jsem ráda, že tam je…ztrácím pojem o čase…asi nějak dopoledne…už ani nevím… poprvé mi přinesli dcerku. Nemůžu se moc hýbat, napojená na kde co, ležím na zádech… dali mi ji mezi tělo a levou ruku, skoro ji nevidím, ale jsem ráda, že ji tu mám…i z tohoto úhlu vidím, že je to celý manžel … brzo ji odnáší pryč…nemám sílu, je mi stále zle… musím vstát a jít se umýt, je to nadlidský výkon, celá se klepu, mám pocit, že omdlím, ale jsem bojovnice, to snad dám… dala…musím se přesunout na pokoj. Po svých!! Přes několik chodeb… asi v půlce mám pocit, že to nedám..ale dala jsem to… místo nadstandardu.. 3- lůžák. Chci dcerku u sebe, ale jsem furt hrozně slabá, postel vysoká, nemám šanci si odpočinout, neustále svítící světlo naproti mé posteli, svítící mi přímo do očí…

                       TAK A TO BYL ZAČÁTEK,

takto vznikla velká jizva na mém podbřišku a životní etapa, která mi umožnila hodně pochopení a intenzivní práci na sobě samé. Z toho zážitku jsem se vzpamatovávala více jak 3 roky a stále si stejně nejsem 100% jista, že je to zcela za mnou. I nadále se ukazují souvislosti a důvody, proč má prvorozená dcera měla na svět přijít právě takto „násilně“ a nepřirozeně. Proč já jsem nebyla schopna porodit bez komplikací a nepříjemností. Proč i nadále je jizva velmi viditelná a proč jsou v ní uloženy věci, které tam jsou. O mé poznatky, prožitky, odžité i jinak zjištěné souvislosti se tímto s vámi chci podělit. Cílem tohoto sdílení je umožnit i vám ostatním vhled do souvislostí a příčin jedné mé životní etapy. Věřím, že tato otevřenost a sdílení mého příběhu vám bude inspirací a možná i motivací při hledání vlastních odpovědí na vaše niterní příběhy a otázky...pokračování příště...